|
Soutěsky na Kamenici tvořily dlouhou dobu obtížnou překážku, kterou museli obyvatelé pravobřežních obcí Vysoké Lípy a Mezné zdolávat cestou do kostela v Růžové. Kamenice však byla nejen překážkou, ale i zdrojem příjmů – plavilo se tu dříví a při zimních tazích pstruhů a lososů nastávaly rybářům zlaté časy.
A do toho přišli odvážlivci s nápadem splout soutěsky na vorech. Pět dobrodruhů uzavřelo v r. 1877 zdánlivě šílenou sázku v hřenské hospodě U zeleného stromu a pak na třech vorech vyplulo od Dolského mlýna do míst, kterým tenkrát lidé říkali „konec světa“. Čtyři metry dlouhá plavidla dopravila posádku bez úhony až do Hřenska. Tím byl položen základ využití soutěsek jako turistické atrakce.
Kníže Clary-Aldringen poovolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na 200 dělníků upravovalo soutěsky, pomáhal i Horský spolek pro České Švýcarsko. Byly zřízeny plovoucí chodníčky, mostky, vystříleny tunely, zasazeny lávky nad vodou a postaven jez. Dne 4. května 1890 byla slavnostně otevřena Tichá neboli Edmundova soutěska a restaurace v soutěskách. Provoz obstarávalo pět lodiček, převozníci v námořnických stejnokrojích poháněli a kormidlovali plavidla bidlem, což zůstalo dodnes. Divoká soutěska se svého otevření a první plavby dočkala o osm let později v r. 1898.
O oblíbenosti této atrakce si uděláme obrázek z doložených písemností z dvacátých let 20. stol. – v Edmundově soutěsce převáželo 14 člunů, v Divoké 7, dohromady navštívilo soutěsky v průměru 160 000 lidí ročně. Plavilo se od sedmé ranní hodiny do tmy a byly stanoveny i přísné předpisy – v soutěskách byl zakázán podomní obchod, žebrota, fotografování jako obchodní činnost a vylepování politických letáků.
| 
